Můj pes Ervin a já

Šikana

V tomto článku hovořím o šikaně. Pokud je to pro vás citlivé téma, nedoporučuji vám následující stať číst. Můžete si místo ní prohlédnout obrázek přiložené kočičky a mít báječný den. :)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Článek

Nerad se ve svých článcích pouštím do seriózních témat. Jednoduše mě neláká zaměstnávat svou mysl negativními myšlenkami. Psaní je jednou z oněch mála činností, které mi dokáží zvednout náladu. Kontaminovat tedy tento koníček vážností, nepřipadá v úvahu. Dnes však udělám výjimku a pohovořím o důležitém problému, který představuje šikana.

Je snad zvrácenou lidskou vlastností vybíjet si vlastní nedostatky na ostatních. A proč vlastně? Pro chvilkový pocit gratifikace? Nebo snad jde o onen prchavý moment nadřazenosti? Na tuto otázku žel odpověď neznám. Nicméně mohu vám říct jaké to je po mnoho let ležet pod tíhou balvanu, zvaného šikana. Rozverný příběh, ve kterém se z jednou upovídaného, sebevědomého člověka, stává zamlklá troska. Najdeme v něm mnoho zvratů, kdy proti hlavnímu hrdinovy stojí nejenom antagonisti, ale přidávají se k nim i jeho nejbližší přátelé. Podobně znějící non-fikci zažívá mnoho z nás, nicméně jedná se o titul, který se nikdy nestává bestsellerem. Je to snad tabu. Nicméně takové, které už o život připravilo více lidí, než kdy bylo nutné. Setkáme se sice s mnoha filmy, které se proti tomuto problému staví. Co však v praxi takový film zmůže? Přesvědčí snad našeho tyrana, aby nás přestal urážet? Nebo napomůže tomu, aby se šikanovaný dostal z deprese? Odpověď na obě otázky je ve většině případů záporná. Nehledě na fakt, že mnohdy tyto filmové kusy situaci cukrují do té doby, než je cukřenka naprosto prázdná. Realita bývá úplně jiná. V reálném životě najdeme jenom moře slaných slz. V médiích samozřejmě existují i přesnější interpretace. Ty jsou však často kritiky označované za příliš naturalistické.

Nedá mi to se tak dlouho nezmínit o škole. Šikana a škola, tyto symbiotické pojmy tak silně propojené, že mě upřímně překvapuje, že už dávno nejsou synonymy. Je zde snad tradicí, že se z kolektivu vyberou jedinci, kteří se nějakým způsobem odlišují od normálu (jako by tento fakt šikanu snad nějak ospravedlňoval). Následně jsou zesměšňovaní za věci, které často nemohou ovlivnit a ve třídním kolektivu se zkrátka zrovna nenajde nikdo, kdo by se jich zastal. Mnoho z nás totiž funguje na principu znějícím „dokud se příkoří nedějí mně, nejsou mým problémem.“ Když tedy selže třídní kolektiv je zde pořád školní administrativa, aby se s celou situací vypořádala, že? Ředitelé a učitelé v těchto situacích sice neustále papouškují, jak se jejich škola razantně staví proti šikaně. Když však jde do tuhého jsou to jen prázdná slova. Nepřekvapuje mě to, neboť říkat sladké lži je mnohem jednoduší než skutečně dělat něco pro to, aby k těmto situacím nedocházelo. I když říkám si, že kdyby tyto instituce strávili méně času trestáním zapomenutých školních pomůcek, zbylo by jim možná trochu více času na to řešit skutečně důležité problémy.

Děkuji za přečtení. Vím, článek nebyl zrovna optimistický. Nicméně šikana nebyla a nikdy nebude kladným tématem. Mnozí z vás jí možná zrovna teď procházejí. Těm patří věta „Bude lépe!“ Je to sice ohraná fráze, znějící jako prázdný slib, avšak z vlastní praxe vím, že bývá platná. Není tedy dobré ztrácet váš drahocenný čas na lidech, kteří si ho nezaslouží. A rozhodně se nebojte o svých problémech mluvit s lidmi, kterým věříte. Mentální zdraví je sice mnohdy opomíjený a často stigmatizovaný pojem, nicméně sám vím, jak moc je důležitý.  

+12

Rady a tipy

Autor: NáruživýBagrista   |   Publikováno: 21.11.2021   |   Zobrazeno: 405x