Psychopatíkův Blog :33

Pár kapek deprese

Dnes se teda vůbec necítím dobře. Vlastně se cítím dost špatně :( Psychicky. Nevím, jestli je to tím, že mi právě odjel přítel nebo kvůli té jiné záležitosti, která se právě děje a která bohužel nemá řešení. Nemám sice ráda slovo nemožné, ale jsou zkrátka věci, které jsou nereálné a normální člověk po nich proto ani netouží a nebo jen v rozumné míře nebo formou hry, ale jenom vyšinutec jako já to může myslet vážně. Možná od obojího trochu....
Tohle místo, mám na mysli tenhle svět, mě vlastně neskutečně nudí. Asi mám moc bujnou fantazii na to, abych vedla normální život. Takhle se budu do konce života užírat věcmi, které se nikdy nestanou, protože prostě neexistují. Kéž bych byla trošku normálnější a neupínala se tolik na ty svoje fantasmagorie...

Proč je všechno tak šedé a pusté? Venku vidím zelenou trávu ozářenou sluníčkem, jindy by mi to udělalo radost, ale dnes se těším, až se setmí a vše dostane tu pravou barvu. Bude to takové, jaké to skutečně je. Tisíce lidí s otrávenými obličeji projde kolem mě, aby si žili své uspěchané životy. Už začínám opravdu bláznit. Já si snad těma svýma stavama začnu úmyslně vyvolávat halucinace... Nevím, kdy jsem začala být takovej magor. asi od jakživa,ale rok co rok  se to stupňuje a já už nevím, co mám dělat. Bohužel své myšlení nezměním, takže se asi budu užírat do konce života a pořád jen snít a zavírat oči před ošklivou realitou, ze které má můj mozek deprese. Nechci jíst. Už několik dní nemám vůbec na nic chuť. Proč taky, vždyť ej to jen jídlo. Kdyby bylo možné to, co bych chtěla, ani bych na něj nepomyslela. O tohle mi jde? Ale to ne, jsem člověk a potřebuju ho. Na co si to hraju? O co se to snažím, Proč? Tolik si přeju utéct a aspoň předstírat... Lepší, než cítit tu bolest. Tu naprosto bezdůvodnou, ale přeci tak palčivou. Jako žár slunce, které mi dnes tak jde na nervy, přestože jinak se z něj vždy raduji, kdykoli vystrčí paprsky. Dnes mi vadí úplně všechno... světlo, lidi... vadí mi i otevřít oči.  Je těžké cokoli vidět, když se mi dnes nic nelíbí. Dokud jsem byla u Mattyho v náruči, ještě se to dalo, ale ted, jak odjel se nedokážu srovnat sama se sebou.  Nemůžu se vůbec na nic soustředit. Jen se mračím do zdi... Protože ani z toho okna se mi nechce dívat. A to je venku tak krásně...
Dnes budu jen tiše sedět a přát si věci, které se nemůžou stát, místo abych si vážila štěstí ve skutečném životě. Prostě ztracený případ....

+17

O mně

Autor: Psychoušek   |   Publikováno: 26.03.2017   |   Zobrazeno: 661x