HryProDivky.cz
Říše divů
The heart of solitude (2.část)
Vanessa
Spěch byl asi má nejčastější činnost. Nestíhala a spěchala jsem každou chvíli, vážně. Zrovna teď jsem potřebovala stihnout večeři ve společné jídelně. Náš dětský domov byl oproti jiným, ve kterých byli moji přátelé, velice pěkný, až na pár částí, kde to neskutečně páchlo benzínem, byl bordel a lezli pavouci. Nádhera. Zadýchaně jsem běžela přes celý oplocený areál, kde jsem trávila již 14. rok života. Kromě tohoto místa a školy jsem nikdy nic nepoznala, což mi celkem vyhovovalo, aspoň tu byla domáctější atmosféra, tedy většinou. Děsilo mě, že za pár let už tady bydlet nebudu, jako ptáka mě vypustí do velkého světa, který jsem nikdy skutečně neprozkoumala. Co mě naučili tady? Jak se lidé časem mění? Jak musíte zapadat, abyste přežili? Já tedy zatím žila, to ano, ale občas jsem pochybovala o důvěře některých mých přátel ke mně. A když jsou mí přátelé nedůvěřiví, jsou i nebezpeční. Celkově jsem se řídila pravidlem, že člověk, pokud má strach nebo v něm utkví nejistota, může být nebezpečnější, než jakákoli divoká šelma, to mi věřte.
V jídelně jsem se usadila vedle Marcuse a Cedrika, ale po trapné chvíli ticha mi došlo, že asi nemají moc náladu na pokec.,,Jak...to jde?" Zeptala jsem se jich, zamrkala jsem řasami a usmála se. Odpoveď , které se mi dostalo,jsem očekávala. ,,No," začal Marcus, ,,Prý ta tvoje parta včera před školou zmlátila partu dětí. Hrdinský čin Vanesso, opravdu hrdinský."
Začervenala jsem se a zamumlala:,,To nebyl můj nápad."
,,To já sice vím, ale stejně jsi v mých očích moc nestoupla."
To mě ještě více ranilo, ale nedivila jsem se mu. Marcus byl spravedlivý a nekompromisní, takže toto chování nestrpěl. Já bych ho taky nikdy neschválila, pokud bych neměla strach. Z vyčlenění, z šikany, z nebezpečí...Víte, s mou partou mi bylo dobře. I když se k ostatním chovali hnusně, dělali problémy a tak, mě vždycky ochránili a já za to jejich ochotu mlčela. Až budeme dospělí, nebudeme mít, kde byldet a pracovat, oni se o mně postarají, ať to stojí, co to stojí.
,,Vanesso, nechápu, proč se s nimi bavíš."
,,Mají mě rádi," vysvětlila jsem Marcusovi.
Ten si jen povzdychl a zakoulel očima:,,Ne, tak to není, Vanesso. Využívají tě, protože vědí, že nikdy o jejich činech necekneš. Copak bys sama od sebe někomu ublížila? Ne! Děláš to jen kvůli nim. Proč máš tendenci se jim neustále zavděčovat? Co ti mohou zajistit tito lidé a já ne?"
Ach, asi jsem zapomněla říct, že Marcus se do mě zamiloval. Pochopil, že já jeho mám ráda,ale jen jako kamaráda. Byla jsem mu vděčná. Bohužel, ani jemu jsem nemohla sdělit své sobecké úmysly.
,,Marcusi, je mi jedno, co si myslíš. Moje parta je plná skvělých a milujících lidí, kteří se o mě postarají, když si ty někde v háji. Uvědom si, že já můžu mít i svoje kamarády, ne jenom tebe!" Tiše jsem na něj zakřičela, jinak by se na nás strhla pozornost celé jídelny.
Marcus se nepobaveně zasmál a odsekl:,,Ty seš tak hloupá.."
Zarazila jsem se. ,,Počkej, cože jsi to řekl?" Marcus se s úšklebkem na rtech lehce otočil na stranu a zopakoval:,,Jsi strašně hloupá, Vanesso. Je mi líto, ale je to tak. Jak můžeš nevidět jejich zlé úmysly?" Vyskočila jsem ze židle a převrhla přitom svůj talíř s polévkou,kterým jsem ho pak praštila přes hlavu. ,,Nikdo mi nebude říkat, že jsem hloupá!"
Marcus se na mě se zděšeným výrazem podíval. ,,Vanesso.."
,,Vanesso!" To byl hlas mé vychovatelky. ,,Vanesso, co to má znamenat?!" Odhodila jsem zbytek talíře a snažila se něco vymyslet. Kde se ve mně tohle bere? Proč jsem Marcusovi udělala něco takového? A pak mi to došlo - celou dobu jsem nebyla rozkošné děvče, které se podřizuje přátelům, celou dobu jsem byla stejná, jako oni!
Alespoň to jsem řekla s pláčem vychovatelce. Když jsem ležela na pokoji a snažila se usnout, byla jsem přesvědčená o tom, že se jedná o reakci na nedostatek sebevědomí. Ani bych se nedivila. Ještě ten večer za mnou zašla Karin s flaškou nějakého alkoholu, načež jsem jí vyhodila ze dveří. Já nebudu zrůda jako oni.
