Odjezd - HP fanfiction

Budím se a roztřeseně si sedám na postel, ztěžka dýchám. Vstávám a procházím se po ložnici, sen mnou velice otřásl, a netuším co dál. Zastavuji se u okna a hledím ven, vidím jen jedinou možnost....

Když druhý den ráno balím své věci, a připravuji se na cestu domů, stejně jako ostatní, přemýšlím nad svým plánem, má trhliny, to ano, je to ale jediný způsob jak zachránit život, nebo dokonce životy. ,, Jéj ty seš rychlá, já ještě ani nevyndala věci ze skříně!" křikne Lyra a vrhá se k malé dřevěné skříni. Pousmívám se, Lyra byla vždy hodně nepořádná. Pomáhám jí nacpat zbytek šatů do kufru, a pomocí kouzla ho ztěžka zavíráme.

,, Ještě hodina." oznamuje a dívá se na své "mudlovské" hodinky. Přikyvuji, snáším kufr do společenské místnosti a pomalu se vydávám hradem. Mrazivé ticho a studené tlusté stěny, jsem sama. Přemýšlím, opravdu to hodlám udělat, jsem toho schopná? Z přemýšlení mě vytrhnou klapavé kroky. Profesorka McGonnagalová vede prtváky k vlaku. Ustupuji stranou a pozoruji tváře těch nevinných dítek. Taková jsem bývala také.

Vydávám se pomalu za nimi, procházím vstupní síní na dlážděné nádvoří, kde už čeká parta Zmijozelských. Upírají na mě zvědavé pohledy, snažím se je ignorovat. Přicházím k dlouhému venkovnímu schodišti, které vede k hlavní bráně. Jsem tu brzo. Stojím a pozoruji majestátný hrad, zabolí mě hlava , bolest přechází v neskutečné vřískání a pištění, před očima se mi objevuje hrůzný výjev:

Bradavice v prach a kamení, zbořené, temné, chladné.....

Pak se vše rázem rozjasní a já zase vidím jasný a hrdý hrad. ,, Ahoj." Usměvavá Dracova tvář mě uklidňuje, chvíli si s ním povídám, pak ale přichází Lira, a on se vytrácí. ,, Co chtěl?" ptá se ,, Nic, jen měl nějáký blbý poznámky." opáčím a snažím se skrýt jak moc je pro mě důležitý.

Přijíždí kočáry, nasedáme po čtyřech a užíváme si poslední paprsky letního, teplého slunce. U vlaku se ještě jednou otáčím, jako bych snad kontrolovala, zda je škola v pořádku. Zavrtím hlavou a nastupuji, míjím kupé plné smutku, kupé Mrzimorských kteří truchlí nad ztrátou Cedrica. Sevře se mi srdce. Snažím se na to nemyslet, ale tragédile letošního roku pronásledují všechny, a to bez vyjímky. Po něolika minutách, kdy se snažím srovnat, nacházím kupé, v němž rozesmátá Lyra tahá za ocas mou kočku. ,, Ale no tak, jsi jak malá!" říkám ode dveří pobaveně. ,, A ty zase jako dospělá!" lišácky se usměje a dál si hraje s Verity.